Reklama

Resistance 2 - recenze singleplayeru

Resistance 2 – recenze singleplayeru

Kdo by to byl řekl, že já, člověk který se původní Resistance vyhýbal, jako čert kříži, si jednou s nadšením koupím a dohraji druhý díl?

No dobře, máte pravdu. U pokračování se dá vždycky očekávat zlepšení toho, co se dřív úplně nepovedlo, a že dokáže přimět ke koupi i ty, kteří do té doby jenom ohrnovali nos. Jak velké zlepšení se koná v Resistance 2? Tak na to se mě opravdu neptejte.

Tato recenze nebude o porovnávání jedničky a dvojky, nejen proto, že se to dělá všude, ale hlavně z toho důvodu, že jak jsem v úvodu zmínil, k originální Resistance jsem si nějak nenašel cestu ani vztah.

Seznamte se, Nathan Hale

Jmenuji se Nathan Hale, mám už něco za sebou a vím, že v těchto dnech mě planeta potřebuje, jako ještě nikdy. Stále totiž čelíme invazi neodbytných Chimér, odporných tvorů, mnoha podob. Všude okolo je cítit, že rozhodně nejsme ti, co mají na vrch. Situaci pomáhá, ale zároveň komplikuje, že jsem nakažen virem Chiméra a má osobnost dozajista projde změnami, jejichž důsledky se snažím si zatím nepřipouštět. Uvidíme.

^ mezi čtyřma očima

Početní převaha Chimér je markantní, přesto necítím strach, ale odhodlání bojovat za záchranu všeho, co znám. Díky bohu na to nejsem sám, pomáhají mi ozbrojení členové odporu. I tak mám o jejich schopnostech mírné pochybnosti. Kdykoliv je totiž nechám střílet na nějakou tu potvoru, dělá jim to trochu potíže. Vždyť oni se s jednou Chimérou serou, jako s první láskou, vyplýtvají kvanta munice a přitom já tam jen nakráčím, párkrát vystřelím a je po všem. No tak dobře, nějaké zásluhy mají i oni, ale beze mě, řeknu vám, beze mě by byli vyřízení!

Unesu sice maximálně dvě zbraně, ale dokážu s nimi divy. Aby taky ne, vždyť každá z nich má dva režimy střelby. Jo a ještě mám vlastně granáty, s těmi to taky umím. Jak s běžnými armádními, tak s těmi, ze kterých se místo tradiční exploze, do všech stran rozletí jehlice. No ale víte co, zvyk je železná košile a tak dávám přednost spíše těm klasickým, výbušným. To tak jeden hodíte mezi hlouček střílejících Chimér a to je potom panečku maso.

^ Vaše přítelkyně nemá pravdu, na velikosti záleží!

Horší je to potom s těmi vyspělejšími mutanty. Vyřídit je dá větší práci a na každého se musí trochu jinak. Tak třeba ti velcí hoši s raketometem, říkám jim pracovně tupouni. Ti už něco vydrží, a že dokážou člověka potrápit daleko víc, než řádová Chiméra snad nemusím dvakrát zdůrazňovat. Střílejí po vás opravdu silnými zbraněmi a přímý zásah z nich by vás býval určitě usmrtil.

Když mám na kahánku, začínám vidět rudě a ostatní barvy přestávají existovat. Stačí si ale na chvilku odpočinout, ono to rychle přejde a můžu zase vyrazit do akce, tak jak to mám rád. Žádné blbé lékárničky s sebou netahám.

Jsou situace, kdy se dostanete do opravdu masivních přestřelek. Z jedné strany olovo, z druhé energetické střely, to je vzduch pak celkem hustý, pánové. Pořádně ani nevidím, na co střílím, ale je to skvělý pocit, kosit jednu zubatou mrchu za druhou, vyhýbat se střelám a promýšlet taktiku. Jsem ve svém živlu.

Pokud mi nějaká zbraň nevyhovuje nebo dojdou náboje, nemám problém, vzít si jinou. Občas se hodí ta, která umí místo sekundární střelby vytvořit energetický štít, přes nějž z jedné strany vůbec nic neprojde, ale je zároveň průhledný a směrem ode mě i propustný pro kulky, takže je ideální se za něj schovat a pálit na všechno, co se kde pohne.

^ Skupina Tři sestry vyráží na turné

Bohužel to nejsem jen já, kdo objevil jeho výhody a tak se často setkám s tím, že se za úplně stejným štítem schovává veliký tupoun. Abych se mu dostal na kobylku, musím trochu taktizovat a vyčkávat, ale nakonec to většinou klapne a tupoun jednou pro vždy sklapne.

Víte, mnoho času jsem strávil prohlížením si mrtvých těl, padlých nepřátel. Opravdu mě to fascinovalo. Ta jejich kůže, každý záhyb a pór na ni, jejich kovová, lesknoucí se výstroj a chrániče, to je prostě něco úžasného, byl jsem schopen vnímat každý detail. Ještě nikdy jsem v něčem tak hnusném, nespatřoval takovou krásu. Asi mi už leze na mozek ta infekce, nebo co já vím.

Dobře, tak jsme si trošku představili Nathana, víme co dělá, prožívá a za co bojuje, ale teď se pojďme chvilku věnovat suchému rozboru a popisu technického provední hry.

Navrch huj, vespod fuj

Grafika Resistance 2, myslím si, skoro bez výjimky splňuje vysoké nároky kladené na to, čemu říkáme PS3 exkluzivní hra. Některé textury jsou úžasně realistické a ostré, jiné už sice méně, přesto odpovídají minimálně dnešnímu konzolovému standardu. Ve výsledku to celé působí velice pěkně. Zvlášť interiéry považuji za mimořádně zdařilé.

^ Chiméry si rády budují vzdušné zámky

Hranaté tvary, kombinované s oblými a nikde ani stopy po nějaké zubaté hraně, vše je dokonale uhlazené. Voda vypadá a chová se věrně. Ano, pěkná špinavá voda se v hrách moc často nevidí. Trochu divné mi připadá jen barevné ladění některých lokací ve hře. Zvláště se to týká exteriérů, kdy sytost barev budí dojem, že jste to dost přehnali s nastavením saturace na televizi a vaše okolí pak vypadá poněkud uměle.

Jistě by se našlo pár drobných nedodělků, ale kdo je vyloženě nevyhledává, si patrně ničeho takového vůbec nevšimne. Potěšující je, že v celé hře nikdy neklesá framerate, přestože je často na obrazovce mnoho rychle se pohybujících a graficky detailních objektů.

^ Hideo Kojima by se asi divil

Fyzika v Resistance 2 je blbá. Teda většinou funguje, ale jsou situace, kdy je vidět, že příliš velký důraz na ni v této hře vývojáři nekladli. Například vypadá divně, když z bezprostřední blízkosti střelíte do mrtvoly a ona vyletí metr do vzduchu a dopadne kus dál od vás.

Jsou-li chiméry při životě, je všechno v pořádku, stojí pevně nohama na zemi a jakmile jim k nim přiletí granát, přirozeně odletí. Po smrti se už ale chovají docela jinak a člověku se zdá, že jsou snad z papíru. Je to trochu škoda, protože graficky jsou zpracovány nádherně.

Ani okolní prostředí moc věrně nereaguje na vaše fyzické podněty a většinou, když do něčeho střelíte, nijak se to neprojeví, až na typickou černou skvrnu, kterou kulka zanechává.

Není lehké zachránit svět

Při plnění úkolů se s Nathanem budete pohybovat ponejvíce na území USA. Podíváte se například do Chicaga nebo mého oblíbeného San Francisca. Vaše cesta je pevně daná, není možné jít jinudy a i když to hra docela dobře maskuje, je nemožné si toho nevšimnout. Naštěstí se ani tak nebudete nudit. Divoké přestřelky na velkých prostranstvích poskytují samy o sobě intenzivní požitek ze hry. Maximálně důležitým prvkem hratelnosti shledávám souboje s obrovskými bossy, které sice není kdovíjak těžké porazit, ale setkání s každým z nich má své osobité pojetí a pocit z poražení těchto gigantických kolosů je prostě k nezaplacení.

Myslím si, že bylo velkou chybou ukázat dopředu veřejnosti téměř celý souboj s vůbec největším bossem ve hře, protože tak úplně ztratil své kouzlo.

Celkově mě Resistance 2 mile překvapila a od začátku až do konce jsem si ji opravdu užil. Relativně jednoduchý příběh sice ničím nepřekvapí, ale to u střílečky jakou je Resistance nijak zvlášť nevadí. Tady se sází spíše na masové přestřelky znepřátelených stran a souboje s bossy, než na strhující příběh, vyvolávající silné emoce.

grafika, bossové, (multiplayer až 60 lidí)