Reklama

Dragon Age: Origins

Dragon Age: Origins recenze

Jaká pýcha! Jaká nadutost! Jaká falešná odvaha mne dovedla až sem, na kraj světa? Jak jsem si mohl myslet, že uspěji na tomto proklatém místě, kde celé rytířské výpravy skončily v zapomnění? A teď, teď mne drtí obrovské zuby její horké, páchnoucí tlamy…

Nu ano, jaká pýcha a nadutost vede herní vývojáře k tomu, že se pokouší vyrobit nástupce legendární fantasy série Baldur’s Gate? Copak se nebojí, že stejně jako tolik jiných před nimi skončí neslavně? Častokrát bylo v posledních letech využíváno hladu hráčů a sebemenší zmínka o podobnosti jejich nové hry s Baldur’s Gate byla použita jako lákadlo. Znáte to. Na hře se podílí bývalí spolutvůrci… Hra má prvky… Ale hráči vždy brzy přišli na prázdnost podobných tvrzení. Musím vám říci jednu důležitou skutečnost. Baldur’s Gate 2 je pro mne nejlepší hra všech dob. Jsem proto na podobné marketingové výkřiky už imunní. Jenže… Jenže tentokrát ohlásilo nástupce slavné série přímo Bioware. Chápete, co to znamená? Kdo jiný by mohl mít k podobnému oznámení větší mandát?

Falešné, zvrácené sebevědomí mne sem zavedlo. Nemusel jsem tady vůbec být! Nemusel jsem se s ní vůbec utkat! Mohl jsem dál bojovat se zplozenci, usilovat o záchranu naší země před Nákazou. Nechal jsem se svést. A proto jsem teď jen krůček od smrti. Selžu, můj úkol zůstane nesplněn, Ferelden padne.

Výpravné RPG Dragon Age: Prameny od mistrů žánru Bioware neprožijeme ve Forgotten Realms ®, kde se odehrává děj zmiňovaného vzoru. Osobně bych to uvítal více; propracovaný svět Říší nabízí ohromné možnosti a přímo by sváděl k nesčetným odkazům na známá místa, postavy a příběhy a snáze by tak naplnil roli „třetího dílu“. Změna prostředí nicméně mohla být správným krokem. Autoři stvořili zcela nový svět, s kompletní historií, politikou, mytologií, démonologií, bestiářem, podstatou magie, zkrátka se vším, co k fantasy patří. Přes velkou snahu a komplexnost vychází ze srovnání Zapomenuté Říše lépe, jsou pestřejší a atraktivnější. Svět Dragon Age připomíná evropský středověk s hrady, rytíři a politickými spory, v čemž se podobá Sapkowského Zaklínači. Ve srovnání s ním zase chybí hloubka pramenící z literární předlohy a poetičnost slovanského fantasy. Přestože Dragon Age na tomto poli utrpělo drobnou porážku, nabízí bytelný základ pro kvalitní příběh.

Nadhodila si mne zkušeným pohybem, znovu mne zachytila tlamou a začala drtit v čelistech. Pak ji upoutalo něco hluboko dole a konečně mne upustila. Dopadl jsem z výšky dobrých pětadvaceti stop. Těžce jsem vytáhl meč a začal se škrábat na nohy, když mne prudce zasáhl proud plamenů a znovu srazil na zem. Vlasy a vousy se mi škvařily, na kůži vyskákaly puchýře, mé krásné brnění s vyobrazením červeného draka se rozžhavilo.

Zajímavým kreditem Dragon Age: Prameny je hned šest možných začátků hry za postavy různých ras či původu. Tyto dějové linky záhy splynou, ale je to určitě výborný způsob, jak si užít nové rozehrání. Hlavní příběh je, jak jinak, pořádně epický a vrcholí strhujícím závěrem s vyčerpávající konečnou bitvou. Příběh je složen s dílčích celků, do značné míry samostatných, které rovněž ve svých závěrech nabízejí intenzívní zážitky ze soubojů se silnými, nenáviděnými či bizarními nepřáteli. V tomto ohledu si není na co stěžovat, příběh je koneckonců z dílny mistrů v Bioware, a přemožitele najde nanejvýš mezi svými staršími bratříčky. Velké zklamání přináší úroveň vedlejších úkolů. Nejen, že si jejich zadání musíte obyčejně jen číst z nástěnky či dokonce vybírat z pytle, ale jde až příliš často o prostoduché pochůzky s roznášením dopisů a vyřizováním vzkazů. Trochu lépe jsou na tom úkoly pro společníky v družině. Ano, společníci…

Spaloval mne nesnesitelný žár. Zoufale jsem se rozhlédl. V dálce jsem viděl Wynne. Stará, ale statečná Wynne se sotva držela na nohou. Spěšně, ale pečlivě gestikulovala léčivé kouzlo. Jen pár stop ode mne ležela Leliana, nehybná, luk v ochablé ruce. Pohled na její krásnou, teď sežehlou a zakrvácenou tvář jsem nevydržel. Prudce jsem odvrátil zrak přímo pod nohy nestvůry. Tam jsem spatřil Oghrena. Trpaslík byl v bojovém transu a sekal ve zběsilém tempu svou ohromnou sekerou. Smál se! Jistě si představoval soudek medoviny, který jsem mu slíbil po návratu do tábora. Nikdo z nás se ale nevrátí…

Družina a vztahy v ní jsou po příběhu dalším pilířem, na kterém stojí úspěchy RPG od Bioware a nejinak je tomu tady. Právě vztahy mezi členy družiny byly v Baldur’s Gate propracovány do neuvěřitelných detailů a v Dragon Age slibovali autoři podobný zážitek. Autoři k tomu dostali zdatné pomocníky, o jakých se starým hrám ani nesnilo, a to současné technologie. Už se nemusíme spokojit s malým portrétem a psaným textem, rozhovory mezi členy družiny teď probíhají v detailní grafice, s věrohodnou mimikou a výborným dabingem. Podobně probíhají i ostatní důležité scény ve hře a zážitek z děje tak umocňují. Rozhovory jsou napsané skvěle, příběhy postav v nás dokážou vzbudit tolik chtěné emoce, nechybí možnost prožití lásky a sexu. Trochu zamrzí jistá povrchnost, příliš laciné kupování si náklonnosti postav dárečky a menší rozsáhlost a zajímavost úkolů, které se týkají členů družiny. Mám-li srovnávat, pak v Mass Effectu vypadají rozhovory lépe a v Baldur’s Gate 2 byly vztahy a příběhy postav propracovanější. Jako malý příklad zmíním scénu z nevěstince, kdy jsem strávil chvíle vášně se všemi dívkami, které tam byly, aniž by to mé společnice z družiny jakkoli komentovaly. To Aerie by omdlela a poté navždy odešla, Jaheira by plakala a Viconie by mne pochválila za mužnost. I v Dragon Age ale v družině zažijeme emotivní a silné okamžiky. Na mne například zapůsobil zpěv Leliany v táboře, kdy po pár chvílích vystřídaly shovívavý úsměv na mé tváři slzy dojetí. Celkově můžeme být s tímto aspektem hry spokojeni.

Pozvedl jsem meč a vrhl se vpřed. Sekl jsem ji z posledních sil do břicha, zalila mne horká krev. Nestvůra však byla stále sotva zraněná. Roztáhla obrovská křídla, trochu couvla a opět se nadechla. Zavřel jsem oči, tohle je konec…

Souboje jsou vesměs velmi těžké i na normální obtížnost. Svět Dragon Age je obzvlášť nemilosrdný a porážky jsou časté. Nezřídka se i běžné náhodné setkání se skupinkou zplozenců či bandou banditů během pár okamžiků zvrtne v katastrofu. Hra nenabízí až tolik strategických možností, jak bychom čekali, ale postupem času, získáváním zkušeností, vývojem postav a vylepšováním výbavy se porážky stanou méně časté. V počátcích je však hra skutečně náročná a i pouhé cestování do základního tábora se často změní v nedosažitelný cíl. A i když se můžeme chvílemi cítit až frustrovaně, či jako ostřílení hráči šokovaně, je to dobře. Radost ze skoleného draka je o to větší, zvláště když si zabití bosse vychutnáte v efektně zpomalených animacích. V soubojích nechybí klíčová možnost pauzy.

Stvořiteli… Ať je má smrt rychlá… Ale nestalo se nic. Otevřel jsem oči. Svět zkameněl. Nestvůra znehybněla ve vzduchu, tlamu otevřenou, křídla roztažená. Wynne měla natažené ruce v půli gesta, trpaslík stál rozkročený, v záklonu, se sekerou daleko za hlavou, šílený úsměv na rtech. Jen Leliana ležela stejně, jako předtím. Jak jsem mohl být takový hlupák! Vzhlédl jsem nahoru, vysoko k nebi, ke Stvořiteli. A vytřeštil jsem oči. Na obloze pulzoval obrovskými runami nápis: „Zastaveno“! Co to…

Hra běží na poněkud obstarožně působícím enginu. Nejvíce se dá její struktura přirovnat k Neverwinter Nights a Zaklínači. I zde se nahrává sebemenší interiér, a nutno říct, že loadingy patří k těm nejdelším, jaké jsem ve hrách zažil. Zpracování exteriérů je opravdu zastaralé a často postrádá atmosféru, i starší Zaklínač vyhlíží lépe. Například vzhled vzdálenějších stromů je směšný, jsou to jen štíhlé jehlánky s větvemi z pár plochých textur a při některých úhlech pohledu i bez nich. Interiéry jsou o poznání zdařilejší, ale jakoby chyběla invence - jsou si hodně podobné, a na chodbách hradů a dungeonů či na tunelovitých jeskyních nic nepřekvapí. Míst náhodných setkání je málo typů. Dungeony jsou alespoň poměrně roszáhlé. Hra boduje v již zmíněném ztvárnění postav a zpracování rozhovorů. Dabing je skvělý, zvuky kvalitní, hudba poněkud nenápadná, bez silnějších momentů. Kromě stažení DLC jsem neměl s hrou technické problémy. Překlad je kromě pár drobných nesrovnalostí v pořádku. České vydání obsahuje i dvě DLC zdarma a zdarma je i kvalitní příručka.

Vzpomněl jsem si. Od začátku dobrodružství jsem měl pocit, že mne někdo sleduje. Jakoby byl náš svět zavřený v jakési skříni, a shora na nás pohlížel jakoby přes sklo někdo, nebo něco. Nějaký bůh. Možná sám Stvořitel. Vzpomněl jsem si na přítele z dalekých Zapomenutých říší, který tohle „zastavení“ znal, a uměl ho využívat. Vyskočil jsem na nohy, z batohu vytáhl léčivé obklady, aplikoval jsem je sobě, Wynne a Oghrenovi. Přerušil jsem Wynnino gesto, místo toho jsem jí ukázal, aby vzkřísila Lelianu. Vypil jsem mocný lektvar. Právě včas, nápis na obloze zmizel.

A jsme ve finále. Není možné rozebrat všechny aspekty této ohromné hry, jedné z nejúspěšnějších her roku 2009. Vývojáři si dali nadlidský úkol. Uspěli jistě se ctí, vytvořili krásné dobrodružství a zaplnili mezeru ve fantasy hrách. Dali nám hru s fungujícími RPG mechanismy, s výborným příběhem, hru těžkou, dlouhou, s intenzívními a uspokojujícími souboji. Hru, která umožňuje prožít emoce jak v samotném hlavním příběhu, tak v družině. Hru, která navazuje na odkaz svého předchůdce a jehož legendy sice nedosahuje, ale to je omluvitelné. Zřejmě to ani nebylo možné.

Oghren zaťal sekeru hluboko. Z nestvůry vystříkla krev, z rány se vyhrnuly vnitřnosti. Leliana vystřelila smrtící šíp, přímo do oka pyšné bestie. Wynne přestala léčit, namířila hůl, paprsek magické energie praskavě dopadl na řvoucí, vzpínající se saň. Zhoupl jsem se, překonal jsem posledních pár stop. Zachytil jsem se hrotovitých výrůstků na čele příšery. Sklonil jsem meč. Čas se znovu téměř zastavil. Bodl jsem, meč pronikl do mozku prastaré stvůry. Dnes, dnes budeme slavit, dlouho do noci. Dnes jsme se my sami stali legendami.