Heavy Rain

Heavy Rain recenze

Ačkoliv nechci nikoho nudit historií, dovolím si vrátit se napřed malinko v čase. Konkrétně tedy pět let zpátky, do roku 2005, kdy vyšel jedněmi vychvalovaný a jinými zatracovaný Fahrenheit. Někteří ví a ostatní možná tuší, že pod tímto názvem byla v Evropě vydána předchozí hra vytvořená studiem Quantic Dream.

Během hraní Fahrenheitu, který se nebojme nazvat interaktivním filmem, dostanete příležitost postupně ovládat několik rozdílných postav, přičemž jejich cíle a motivace jsou někdy naprosto protichůdné. Nejprve například hrajete za nepříčetného vraha, který po sobě na místě činu zametá stopy, načež se krátce poté ocitáte na opačné straně zákona, v roli vyšetřovatelů vraždy spáchané vaší původní postavou. Jak hra plyne, střídáte postavy ještě několikrát. Tento netradiční, ale funkční přístup vám umožní podívat se na situaci z několika různých úhlů a zároveň zaručí, že bude příběh plynule, a za vašeho plného přispění, hladce odsýpat.

Heavy Rain není nic, než derivací výše zmíněného a tedy v principu velice podobná hra, jako pět let starý Fahrenheit, avšak podstatně vylepšená snad po všech myslitelných stránkách. Má také mnohem dotaženější a uvěřitelnější příběh, což je změna dost možná ze všech nejzásadnější.
Rozvětvenému příběhu, jehož průběh můžete svými rozhodnutími sami ovlivňovat, je zde totiž všechno maximálně podřízeno. Především na něm Heavy Rain staví. Samotná herní náplň se pak silně vymyká všem zažitým stereotypům.

Dokončit hru není pro hráče výzvou. Nemusíte zde řešit žádné složité hádanky, přesně mířit nebo se snažit o co nejvyšší skóre. Někdy prostě děláte i ty nejobyčejnější každodenní věci. Jakým směrem se pak bude ubírat váš příběh, který je vždy svým způsobem unikátní, závisí do značné míry na tom, jak se zachováte v nejrůznějších situacích, jenž vám hra v průběhu času servíruje. Je to jiný druh zážitku, víc, než kdekoli jinde, balancující na hranici mezi filmem a hrou.

Ovládání je vyřešeno dost nekonvenčním způsobem, kdy levým analogem otáčíte hlavou své postavy a tím určujete i směr, kterým se vydá, jakmile stisknete (a držíte) tlačítko R2. Váš pohyb na obrazovce díky tomu vypadá velice přirozeně (nejdřív se otočí hlava a až poté zbytek těla), ale z čistě praktického hlediska se nedá říct, že by takto netradiční ovládání bylo pro člověka nějak zvlášť intuitivní či příjemné. Nezřídka se mi stalo, že jsem omylem narazil do zdi či jiné překážky, na čemž má možná vinu spíše dynamicky přeskakující kamera, která vás vždy zabírá z umělecky nejdokonalejšího úhlu, než onen podivný způsob ovládání. Vlastně je docela možné, že s klasickým ovládáním by to bylo ještě mnohem horší.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné

Kdykoliv přistoupíte blíž a natočíte hlavu k místu nebo předmětu, s nímž lze nějakým způsobem manipulovat, zobrazí se u něj jeden nebo více symbolů pro interakci. Může jít kupříkladu o otevření zásuvky stolu, rozsvícení světla nebo třeba vykonání potřeby na WC. Takových, ale samozřejmě i daleko podstatnějších úkonů můžete ve hře provádět nespočet. Důležitý je způsob, jakým to děláte.

Tvůrci se při vymýšlení ovládání zjevně snažili, aby měli hráči, v rámci velmi omezených možností ovladače, pocit, že danou činnost opravdu provádějí. Podařilo se jim to zejména v případech, kdy jsou do hry zapojeny pohybové snímače uvnitř ovladače. Třeba když zrovna otvíráte zaseknuté okno, musíte pohnout celým ovladačem prudce nahoru, aby se uvolnilo. Jindy mácháte ovladačem tak, jako byste chtěli dát někomu facku. To když ji chcete nějakému nesympatickému panákovi na obrazovce opravdu dát. Při intimním styku zase musíte ovladačem třást jako smyslů zbavení. No dobře, to poslední jsem si vymyslel :). Podstatně více však dostane zabrat pravá analogová páčka. Jejím pohybem ve směru šipek na obrazovce, otevíráte dveře, skříně, zásuvky, rozsvěcíte světla, zapínáte mikrovlnku, kroužením analogu roztíráte mast a tak dále. Rychlost provádění pohybu je úměrná tomu, jak rychle hýbete páčkou.

Zvládnutí vyhrocených situací závisí v Heavy Rain, stejně jako v životě, na dobrém postřehu hráče. Teď mám na mysli hlavně všemožné akční scény, kdy musíte ve vhodnou chvíli a ve správném sledu mačkat tlačítka tak, jak kážou ikonky vyskakují na obrazovce. Co se stane, když uděláte chybu? Postava ve hře ji udělá také (např. upadne), což má vliv na samotný průběh celé scény, která se tím nepatrně změní, ale jede dál. Uděláte-li chyb víc, než je žádoucí, může taková scéna skončit i smrtí postavy, za niž aktuálně hrajete. Naštěstí nenásleduje Game Over. Postava sice zemře a role ve vašem příběhu tím pro ni končí, vy však ve hře pokračujete se všemi zbylými charaktery.

Blahoslavení, kdo nic neočekávají. Vyhnou se zklamání.

Graficky poutavé prostředí, v němž se drama odehrává, dělá dojem doslova všude kam se hnete. Z účelového zařízení budov a stylizace celé hry do všedních, nevýrazných barev, pak na hráče dýchá taková zvláštní opravdovost. V tomto ohledu mě Heavy Rain rozhodně nezklamal. Celkový dojem realističnosti mírně narušují občasné bugy, jako například, když jsem se na policejní stanici zdržel na záchodě, vracel se sem, k mému údivu, v krátkých intervalech močit stále jeden a tentýž černoch. Že by močopudný čaj nebo snad prostata? Tak či tak, dal jsem mu jméno Johny Sasaki. Hlavní postavy podobnými urologickými neduhy naštěstí netrpí. Neznamená to však, že by je netrápily vlastní problémy. Kupříkladu krásná Madison má potíže s nespavostí a agent Jayden pro změnu koketuje s nebezpečnou drogou. To, jaké kostlivce ve skříni skrývají zbylí dva hlavní protagonisté, vám už ale záměrně neprozradím. Důležitý a určující je fakt, že stejně jako svět ve kterém žijí, zdají se tyto polygonové osobnosti opravdové.

Od Heavy Rain jsem čekal hodně. Možná až příliš. Čekal jsem mimo jiné neokoukaný interaktivní příběh, bez zbytečných klišé, prošpikovaný ponurou atmosférou šedivých dní a nikdy nekončícího deště. Některé aspekty hry, jako právě atmosféra, která je až překvapivě depresivní, má očekávání beze zbytku plní. Jiné byly mohutným deštěm nemilosrdně spláchnuty do kanálu. Ačkoliv scénář není špatný, David Cage se v něm bohužel nevyhnul mnohokrát viděnému a mám tak trochu dojem, jako by šel na ruku hlavně americkému publiku. Některé scény, které byly napsány se zjevným úmyslem šokovat u mě naopak vyvolávaly lehký úsměv. Vadí mi také neopodstatněné sebeobviňování (papoušek) a někdy i nelogické jednání postav. Nelíbí se mi ani, když děti (zase) kreslí obrázky připomínající traumatizující událost. A je toho víc. O sci-fi brýlích agenta Jaydena raději ani nemluvím. Takhle si nepředstavuji dospělý příběh plný emocí, ale spíše na několik hodin natažený děj jedné epizody odpoledního krimi seriálu.

Přestože příběh Heavy Rain nesporně patří k tomu nejlepšímu, co svět videoher pamatuje, emocionálně na mě nijak výrazně nezapůsobil. Ne tak, jak jsem čekal. Pochválit však musím jeho konec, který sice může být s každým dohráním jiný, to však nemění nic na tom, že uzavření toho mého bylo docela silné kafe, což oceňuji.

Jak tedy hodnotit Heavy Rain? Jako hru nebo jako film? Kdybych jej měl hodnotit po ryze herní stránce, musel bych sáhnout k opravdu nízkému číslu. Odmyslíme-li si příběhové pozadí hry, byla by většina činností ve hře totálně nudná. No uznejte sami, jak vysoký je asi faktor zábavnosti pohybování páčkou ve směru, kterým má Ethan Mars močit? A jen o něco lépe by to dopadlo, kdybych Heavy Rain hodnotil jako film. Ani jeden z těchto přístupů by nebyl k tomuto neobvyklému dílu spravedlivý. Pravda je, jako vždy, někde uprostřed. Vvýsledná fúze filmu a hry v podání Davida Cage je prostě zážitek, který rozhodně stojí za vaši pozornost. Dle mého názoru však ne za cenu, za niž je aktuálně k dostání v obchodech.

 snaha posunout videohry zase někam dál, parádní grafika a hudba

 scénář mohl být lepší (!), ovládání, technické nedostatky

65/100