Tomb Raider: Underworld

Tomb Raider: Underworld recenze

Ani se tomu nechce věřit, ale slečna Lara Croftová se letos ve zdraví dožívá 14 let svého víceméně úspěšného působení ve světě videoher. Jak se jí to u všech čertů podařilo ? Inu, nejednou měla tato hrdinka už celkem namále – a nemyslím tím teď jen její virtuální pády do propastí, ale série Tomb Raider sama o sobě se už párkrát ocitla na okraji propasti.

Kočka ale, jak známo, má sedm životů, a Lara Croft jako superkočka se dílem Underworld mezi hráče vrací dokonce již po osmé. Prostě se zatím vždy dokázala vylízat ze všech ran a neúspěchů. Klobouk dolů ….

O čem to tentokrát je ?

Příběh, nezbytné to pojítko a důležité měřítko kvality většiny videoher, v díle Underworld sice nechybí, ale pakliže vstupujete do světa Tomb Raider poprvé, budete si přes veškerou snahu a sebelepší znalost anglického jazyka připadat pravděpodobně od začátku do konce ztraceni. Ne že by celá série byla zápletkou zrovna srovnatelná se Shakespearovým Othellem nebo Homérovou Odysseou, ale bohužel zde platí jakési zvláštní pravidlo, že čím je zde příběh jednodušší, tím je méně srozumitelný a vlastně složitější. V zásadě v tomto díle běží „jen“ o Lařino pátrání po svých ( zemřelých – nebo ne tak docela ? ) rodičích, což hrdinku zavede opět do nejrůznějších odlehlých koutů planety. Bez znalosti událostí z předchozích dílů ságy a znalosti trochy, v tomto díle zejména severské mytologie, však do sebe zkrátka nebudou všechny kostičky příběhu hladce zapadat.

Nicméně, série Tomb Raider na příběhu nikdy vlastně příliš nestavěla a těžiště hry spočívá někde úplně jinde.

Jak to tentokrát vypadá ?

Ano, vizuální stránka to je jedno z es, kterými se řada Tomb Raider vždy pyšnila a čím tolik přitahovala milióny hráčů. S čím na nás tedy tvůrci vyrukovali tentokrát ? Bohužel, s ničím. Přesněji řečeno s ničím, co by dnešního hráče ještě nějak dokázalo ohromit nebo alespoň nadchnout, tak jak se to této sérii dařilo v minulých letech. Doba se zkrátka změnila a scenérie, nad kterými se za dávných časů hráčům Tomb Raidera doslova zatajoval dech, se dnes objevují, s prominutím, snad v každé druhé hře. Problémem Underworldu je, že se nepokusil vsadit na nic jiného než obvykle. Ve srovnání s obrovskou konkurencí dalších titulů stejného, ba i odlišných žánrů, je to však žalostně málo.

Vizuální zpracování slečny Croftové je pak vcelku uspokojivé, snad jen mohli její stvořitelé více zainvestovat namísto do horních partií těla do lepší plynulosti jejích pohybů. Zkrátka a dobře, zdá se mi že Lara se pohybuje stále stejně toporně jako před 14 lety.

Kde se to tentokrát odehrává ?

Čtenář již možná tuší, že ani v této kapitole se nebudou konat žádné superlativy. Zdá se, že Lara během posledních let již stihla navštívit snad všechna myslitelná prostředí, ve kterých se její dobrodružství mohla odehrávat, a tato prostředí se nám začínají…. nějak opakovat. A tak přestože jsou zpracovány celkem pěkně a jistá monumentalita se jim nedá upřít, všechny ty thajské chrámové komplexy, Odinovy podzemní svatyně a aztécké pyramidy tady prostě už minimálně jednou byly. Snad jen opravdový nováček v sérii Tomb Raider bude prostředími přeci jen nadšen, ale i tak jsem se, postupujíc příběhem, nemohl ubránit dojmu, že autoři to nejlepší vybalili hned z počátku a nápaditost se až do konce hry už jen vytrácela a vytrácela, prostředí se stávala stále více a více depresivnějšími, aby pak na samotném konci hry úroveň klesla až na samotné dno. Samozřejmě nebudu zde více prozrazovat, dovolím si ale aspoň naznačit, že finále hry se dle mého názoru odehrává ve značně vyšinutém duchu a hráč již pomalu ani nenachází sílu se ještě něčemu divit, WTF se to vlastně kolem mne ještě děje ?

Přesto má hra i své (vzácné) okamžiky slávy, to když se Lara dostane do několika málo opravdu atraktivních situací a míst. Například únik z náhle po Titanikovsku se potápějící obchodní zámořské lodi patřil k opravdu nejlepším okamžikům celé hry. Paradoxně to byly okamžiky, které se celkem vymykaly z tradičního pojetí klasické tomb-raiderovky. Jakoby se ty nejlepší scény do Underworldu zatoulaly z nějakých jiných her.

Z výše uvedeného pro mne nezvratně vyplynulo ne zcela radostné zjištění, a to, že celá videoherní série Tomb Raider je v dnešní době prostě již téměř beznadějně vyčpělá, vyždímaná do poslední kapky a dokonce možná by bylo nejlepší, kdyby měla zůstat uzavřená už jen na minulé generaci konzolí a herních PC-ček.

Jak se to tentokrát hraje ?

Skoky z římsy na římsu, ze sloupu na sloup, ručkování po hrazdách a slézání propastí po lanech bylo vždy tou nejčastější činností, kterou jste ve všech dílech Tomb Raidera – a rádi - prováděli. Ani v Underworldu tomu není jinak, snad jen je v tomto díle všechno o nějaký ten chloupek či chlup lehčí a snazší než tomu bývalo dříve. Snaha zpřístupnit hru ještě širšímu publiku je očividná. A pokud se kdy člověk v Underworldu dostane přeci jen do potíží, zpravidla to není zapříčiněno chybně navrženým levelem, ale technickou chybou hry samotné. Zde nemohu nevzpomenout – a budiž proklet – onen nešťastný seskok na laně ze sloupu v aztéckém chrámu, který hrdinka musela zopakovat snad třicetkrát jen proto, že postava stojíc na sloupu ve skutečnosti vlivem bugu levitovala asi metr nad jeho vrcholem. V takovéto jogínské pozici je pak ale trochu problém provést požadované precizní omotání balvanu, ležícího na vrcholu sloupu, lanem a jeho úspěšné svržení dolů. Ne, už na tu scénu snad ani nechci vzpomínat….omlouvám se….

 Krom těchto kočkodanovitých kousků v žádné tomb-raiderovce samozřejmě nemohou chybět proslulé „puzzly“. Tady tvůrci opět pořádně sundali nohu z plynu a vyřešit i ten nejobtížnější hlavolam ve hře zvládne s prstem v nose snad opravdu každý. Žel, nedočkali jsme se ničeho překvapujícího, naopak autoři snad řídíce se heslem „čím větší, tím lepší“, přehnali monumentálnost některých starověkých mechanismů do takových rozměrů, že tyto kolosy pak beznadějně naprosto ztratily poslední známky důvěryhodnosti a uvěřitelnosti. To je ve hře vždy celkem malér. Jakmile hráč přestane věřit tomu co vidí a nedaří se mu ztotožnit s hratelnou postavou či postavami, je vše na nejlepší cestě do pekel…. V Underworldu v tomto směru opět všemu nasazuje korunu poslední level hry, naprosto zbytečně rozměrově přehnaný .

Jak a s kým se tam tentokrát bojuje ?

Cože, ony jsou zde taky nějaké souboje? Ano, a tady bych si dovolil autory vcelku pochválit. Je jich totiž jen příjemně a přiměřeně málo a o to víc pak dokáží dobře zvýraznit chuť výsledného pokrmu. Aby nedošlo k omylu, většinu protivníků zde ale nepředstavují lidé ( Lara je přeci jen sólistka, která si svá záda dokáže před pronásledovateli dobře ohlídat a spolehlivě je setřást ), ale je to spíše všelijaká havěť po zemi se plazící či chodící, co se Laře z čirého nerozumu připlétá před její Smith&Wessony. Většina z těchto nešťastných stvoření se ale již během několika okamžiků odebírá branou Mrtvých do Valhally ( kam mimo jiné v Underworldu směřuje i Lara samotná ).

Ze všech Underworld protivníků ve mně osobně ale jednoznačně nejsilnější dojem zanechala obří chobotnice, poklidně dřímající v podmořském chrámu. Tohoto drobečka jen tak něco z míry nevyvedlo, na všelijaké Lařino snažení a popichování reagoval dlouho kupodivu až sympaticky pasivně, jen nespokojeným mručením a ošíváním se. Takováto pasivita se u bossů ve hrách neobjevuje často, o to více napětí a herní radosti ale takové nečitelné chování ve hráči způsobuje. Chobotnici prostě chválím . Škoda jen že ani tohoto Goliáše nakonec nebylo až tak těžké porazit, nemluvě o způsobu provedení exekuce, který byl zřejmý hned při prvním pohledu na něj.

A jaký to tedy nakonec zanechává dojem ?

Inu, série Tomb Raider je bezesporu jedna z nejkonzervativnějších v dějinách videoher vůbec. Vždyť které jiné hře se doposud podařilo vrátit se osmkrát v podstatě vždy s tím samým, a nesklidit s každým dalším novým klonem vyložený neúspěch ? A tak ve chvíli kdy mám vyřknout závěrečný soud váhám, zda si Tomb Raider Underworld zaslouží nějaké extra přísné „potrestání“. Je to prostě „jen“ další Tomb Raider, nic víc, nic méně. Budeme jej za to snad ale kamenovat ? Vždyť Tomb Raider byl vlastně zakladatelem a průkopníkem 3-rd person adventur jako takových a kdoví, zda jeho fanoušci tvůrcům odpustí nějaký případný budoucí radikální zásah do základního konceptu této hry… na odpověď možná nebudeme muset čekat nijak dlouho. Jedno je však jisté skoro stejně, jako že zítra znovu vyjde na oblohu slunce - Lara se vrátí. Sice zase o pár vrásek starší, o pár miliónů polygonů „tlustší“, ale vrátí se. A my se na ni vlastně už zase pomalu začínáme těšit… .

 značka Tomb Raider, příjemně málo bojů, několik ( málo ) napínavých scén

 sterilní prostředí, navíc většina zde již mnohokrát byla, špatně uvěřitelné a přehnaně veliké mechanismy a soustrojí, pořád stejně toporná chůze a pohyby ( Lara už zkrátka potřebuje tanečního kursu jako soli ! )

65/100