Killzone 2 - recenze singleplayeru

Killzone 2 - recenze singleplayeru

Poručík Sev se úkosem rozhlédl po zbytku své jednotky. Už dva dny byli odřítnuti na nepřátelském území po divoké přestřelce v Pyrrhusu. Nemohli se spojit s vedením a tak jedinou nadějí na záchranu byla partyzánská válka v malých uličkách a opatrný postup směrem k pozicím, které už byly dobyty.

Výsadek byl určen na rychlý úder a stažení na mateřskou loď, proto už jim docházely potraviny, vodu už dávno čerpali z kaluží, ještě že měli dostatek tablet na její chemické čištění. Většina chlapů z jednotky byla lehce zraněna a... Myšlenky přeťalo ostré zaštěkání, nejdříve jednoho a pak stále více psů. Pátrací jednotka Helgastu byla nablízku!

„Bojová pohotovost“ zařval na mužstvo, které se stejně už chvatně připravovalo. Ústup neměl cenu, nepřátelé byli už příliš blízko. Museli přijmout boj. Sotva stačili obsadit použitelné palební pozice, začali se rojit Helgasti. Bylo jich hodně, větší oddíl, možná i s těžkými zbraněmi. Sev zaklel, odjistil granát a hodil ho směrem k největšímu shluku nepřátel. Spolu s výbuchem granátu začalo peklo. Střelba, hvízdání kulek, řev raněných. Sev a jeho pravá ruka Mitič v rychlém sledu zastřelili tři Helgasty a rychle se schovali před zuřivou odvetnou střelbou. Ta však trvala podezřele dlouho, není normální takhle plýtvat municí. Sev kývl na pobočníka, který opatrně vykoukl škvírou v rozpadlém zdivu. „Kurvaaa“ , zamumlal a přesunul se kousek vlevo, aby lépe viděl. Sev poslal dávku naslepo a když znovu pohlédl na Mitiče, ten mu signalizoval čtyři raketomety. To bylo zlé. Věděl, že pokud se jim podaří zaujmout s raketomety dobré palebné pozice, nikdo to nepřežije.

Přivolal k sobě gestem ještě jednoho muže a přikázal mu zahájit odtud krycí palbu, aby si nepřítel stále myslel, že tu jsou. Mezitím provedli s Mitičem rychlý a riskantní přesun do prvního patra polozpadlé budovy. Slyšeli zezdola, jak jednotka spustila zuřivou palbu, aby zabránila nepříteli zaujmout lepší pozice. Věděli, že hrají o čas. Rychlost rozhodovala o životě a smrti. Ale byli už na zbytku ochozu, Mitič zacílil a čekal na rozkaz. Sev kývl, odjistil granát a... zjistil, že mu zem ujíždí podivně pod nohama a ztrácí rovnováhu.

S ohlušujícím rachotem a mračny prachu se ochoz sesunul přímo mezi překvapené Helgasty.

Ti vteřinu zírali na stejně překvapeného Seva, klečícího na zemi s odjištěným granátem v ruce a Mitiče ležícího zádech. Mitič se vzpamatoval první a zahájil střelbu. Sev vrhl tikající granát přímo do hloučku, sám sebou plácl o zem a zakryl si hlavu. Netušil, jestli to přežije, ale bylo mu to jedno, stejně nešlo nic dělat. Po ohlušujícím výbuchu, kdy kolem létala těla a jejich části, se snažil dostat zbraň z řemene na zádech do ruky, chtěl být připravený, až se Helgati vzpamatují. Nedařilo se. Cítil divoký tep svého srdce, který mu bušil ve spáncích. Z mraku kouře se objevily záblesky a kolem začaly létat kulky. Sev sebral zbraň z ruky v helganské uniformě, která se válela kousek od něj. Všechno se dělo hrozně rychle, adrenalin vystřeloval do mozku. Sev začal střílet na slepo do kouře. Viděl, jak to jednu siluetu odhodilo dozadu, zřejmě trefil. Mitič vedle něj hekl a na zeď za ním vystříkla krev.

Sev dále tiskl spoušť, zuřil, nenáviděl Helgasty i celou tuhle prašivou planetu, kde už umřelo tolik jeho přátel...

Tak to je Killzone 2, největší projekt Sony (z hlediska nákladů určitě) pro tuto generaci konzolí. Několik let práce, desítky miliónů dolarů na vývoj, další milióny dolarů na propagaci, obrovská hype masáž, ať už od firmy nebo od fanoušků.

Stálo tohle všechno vůbec za to?

Naštěstí je odpověď ANO. Hra má svou nezaměnitelnou grafickou stylizaci, špičkový zvuk a velmi dobrou hratelnost.

Ale popořadě. Hráče neznalého megahype (pokud někdo takový vůbec existuje) skvěle naladí už špičkové úvodní intro. V hlavní roli naléhavý hlas Briana Coxe, který namluvil císaře Visariho. Bez něj by byl dojem poloviční. A vynikající hudba s animacemi, které zadřile kombinují CGI a vyšperkovanou grafiku z enginu.

^ Vidíte to, co já, Bursíku? Ano, Radecu. S nepřizpůsobivými občany, kteří stále topí fosilními palivy musíme zatočit!

Nejdůležitější je ale pochopitelně hratelnost a astmosféra. A tyto ingredience má Killzone 2 zpracovány na jedničku. Hratelnost se skládá ze zuřivých přestřelek, poté následuje chvilka klidu, posbírání nábojů a přesun... k další zuřivé přestelce. A to je v kostce celá hra. Jenže tato zdánlivá jednoduchost je velice precizně vybroušena, kdy se hlavně zpočátku nemůžete nabažit. Feeling z přestřelek nechává sérii Call of Duty daleko za sebou, boje jsou opravdu survival, je to opravdu „my nebo oni“. Setkání s Helgastem tváří v tvář, je opravdu setkání s nepřítelem a se zadostiučiněním mu pošlete dávku zblízka rovnou do „ksichtu“. Upřímně je nenávidíte. Je to způsobeno jednak kvalitním designem nepřátel, druhak jejich Al. Ta je... funkční. V rámci levelu a v zápalu boje se protivníci chovají na výbornou, skvěle se kryjí, v přesile občas útočí přímo, pokud jejich počet radikálně snížíte, stanou se naopak opatrní, střílejí hodně naslepo a ze zákrytu. Dokážou využívat každé škvíry a nedají hráči pokoj. Párkrát mě mile překvapili, když místo zdlouhavých přestřelek jeden přiběhl neočekávaně blízko a uzemnil mě pažbou. Bohužel Vás nedokáží nepřátelé pronásledovat dál, než mají programem určeno, prostě se zastaví o neviditelnou hranici a dál nejdou, což je škoda.

Mnohem hůře je to bohužel s AI Vašich parťáků, kteří jsou na tom dost bledě a používal jsem je spíše co by volavky na nepřátele, aby alespoň odvedli pozornost. Nejlépe to bylo vidět v misi se snipery, kde mě parťák varoval před nepřítelem a sám vyběhl přímo prostředkem uličky, kde ho okamžitě sejmuli. A znovu a znovu. Nechápu, proč nejsou parťáci na stejné úrovni jako nepřátelé.

Atmosféra je míchanicí černočerných mračen, kouře, blesků, smrti, krve, nenávisti, beznaděje a industriálního prostředí. Je depresivní, těžká a působivá.

Navíc umocněná hudbou. Právě na hudbě a zvucích je asi nejvíce vidět, že Guerrilla na ničem nemusela šetřit a vyplatilo se to. Hudbu nahrál v Abbey Road Studios (proslavili ho The Beatles) skladatel Joris de Man s Marcem Canhamem a Jonem Wiliamsem – šéfem Nimrod Orchestra. Právě kvalitní studo, i lidé okolo něj způsobili, že má mnoho AAA filmu horší hudbu než Killzone 2. Živý orchestr prostě nejde samply nahradit. Zvuky jsou na stejné úrovni. Nativní 7.1 zvuk, plná podpora DTS-HD a TrueHD. Čistě z technologického hlediska se jedná o nejlepší ozvučení, jaké kdy hra měla.

Grafické zpracování rozhodně táhnou nahoru hlavně efekty. Ty jsou skutečně 3D, žádná 2D se otáčející textura, vše je počítáno v reálném čase. Na lighting efekty si pánové z Guerilly koupili middleware od specializované společnosti, která dělá efekty do Hollywoodských filmů a je to opravdu znát. Světlo ve hře ještě nikdy nebylo tak věrohodné, krásně proniká kouřem a mračny, reálně hráče oslepuje, pokud je v určitém úhlu, znesnadňuje míření, apod. To samé se dá říci o různém kouři, čmoudu... a particle efektech. Za tohle si Guerrilla rozhodně zaslouží slova nejvyššího uznání.

Samotná grafika hry, ale až tak ohromující není, často jsou textury až překvapivě málo detailní. Jde zkrátka vidět, že plných 512MB paměti by PS3 právě na skládání textur slušelo a vývojáři museli dělat kompromisy. Zkrátka navenek to vypadá celkem dobře, ale hra není dělaná na nějaké bližší zkoumání. Jediná část hry, která mě graficky překvapila, byla Pyrrhus Rise. Čekal jsem také mnohem lepší animace obličejů. Tohle nevybočuje z běžného standartu, což je škoda, render původně sliboval mnohem více. Alespoň v animacích by se nějaké emoce projevit mohly. Jeden typ zamračení se nepočítá . Co je naopak vynikající, jsou animace vojáků, které zvyšují autenticitu prožitku, jsou opravdu různorodé a jejich veliké množství. Tady Guerrilla opravdu předehnala ostatní vývojářské teamy.

A tím se dostáváme do finále. Hra je jako celek velice povedená, klady jednoznačně převažují zápory, vše je navíc okořeněno zábavným a vybalancovaným multiplayerem, který stojí za to a možná mu věnujeme na Symbi.cz samostatnou kapitolu.

Hra si zaslouží poctivou osmičku, přičemž vlastníci PS3, kteří nehrají na jiných platformách si klidně mohou jeden bod připočíst. Takhle má vypadat první liga a těším se, co nám ukážou Guerrilla Games příště. Jen doufám a jistě nejsem sám, že jim to nebude trvat další čtyři roky.

 vizuální efekty, hudba, autentická atmosféra války

 AI parťáků, loadingy během hry

80/100